Za můj relativně krátký život se vzhled i role zoologických zahrad hodně změnily. Od areálů s malými výběhy a klecemi plnými exotických zvířat po výběhy co nejvíce kopírující přirozené prostředí zvířat a ochranářskou funkci těchto institucí. A to mluvíme o časovém horizontu 20 let. Jak ale nyní vnímá zoologické zahrady veřejnost? Když se vrátíme k úplným začátkům vzniku zoo, lidé vždy měli potřebu nějaká zvířata vlastnit a chlubit se jimi. Tímto koníčkem se často prezentovali bohatí panovníci. Počátek chovu exotických zvířat se datuje už do doby zhruba před 5000 lety v Číně a Egyptě. Pojem zoologická zahrada ale vznikl později, a to v průběhu 18. a 19. století v Londýně a Paříži. Nejstarší zoologickou zahradou je ale ta ve Vídni, která byla od roku 1752 součástí paláce. První zoo často vznikaly jako soukromé sbírky sběratelů a cestovatelů, které byly později rozšířeny a otevřeny veřejnosti. Není asi překvapením, že zvířata pro tehdejší zoo byla chytána přímo v přírodě po celém světě a dovážena do nejrůznějších koutů Evropy. Za koloniální doby nebylo výjimkou prezentovat v zoo také lidi různých ras, na které se chodili do ohrazených prostor dívat Evropané.
Velkým přírodovědcem a zapáleným milovníkem zvířat byl například Gerald Durrell. Ten podnikl v průběhu 20. století několik výprav po celém světě s cílem nachytat a dovézt zvířata nejprve pro londýnskou zoo, později do své vlastní zoo v Jersey, kterou založil. Durell se snažil svým odchyceným zvířecím svěřencům zajistit během odchytu a transportu co nejlepší podmínky, nicméně o chovu exotických zvířat se vědělo ještě málo a úmrtnost zvířat byla vysoká. Durell byl velkým popularizátorem ochrany přírody, inspiroval spoustu ochranářů a jeho knihy jsou známé po celém světě. V České republice byl nejznámějším dovozcem exotických zvířat dlouholetý ředitel Zoo Dvůr Králové Josef Vágner. Ten dovážel zvířata v 60. a 70. letech 20. století a jeho transporty se chlubily vysokou úspěšností přežívání zvířat. Převozem zvířat z Afriky na evropský kontinent začal pan Vágner záměrně vytvářet záložní populace druhů pro případ ohrožení jejich divokých populací v budoucnu – což byla opravdu nadčasová myšlenka. Jak předpovídal, u mnoha zvířat skutečně později došlo k obrovským poklesům ve volné přírodě. Takto se tedy dostala exotická zvířata do zemí, kde původně nežila, a byla vybudována místa, kam si je mohla jít široká veřejnost prohlédnout. Zoologické zahrady vystavovaly zvířata pro obdiv a pobavení lidí, ty rozvinutější začaly sloužit jako vzdělávací instituce a poukazovat na ochranu přírody. Vedle exotických druhů zvířat se v zoo často objevovaly i domácí druhy.
Vývoj zoologických zahrad často kopíruje rozvinutost a vývoj zemí, ve kterých se nachází, převážně vývoj v oblasti ochrany přírody. V jednotlivých zemích často najdeme jak zoo s vysokým standardem a plnící důležitou roli ochrany přírody, tak i zoo s nízkým standardem, které tak jako dříve často slouží spíše jen jako ukázka sbírek soukromých majitelů. Vnímá ale veřejnost roli těchto institucí a dokáže posoudit jejich kvalitu? Do zoo často chodí rodiny s dětmi, a to za poznáním a zábavou. Moderní zoo by tyto požadavky měly splňovat, zároveň by ale „zábava“ v zoo měla jít ruku v ruce s potřebami zvířat a podporou jejich přirozeného chování. Hlazení mláďat, např. tygrů, tyto požadavky určitě nesplňuje. Při zprostředkovávání zážitku lidem by tedy mělo být co nejvíce upřednostňováno přirozené chování zvířat a zvířata by neměla být vystavována nadměrnému stresu, nebo dokonce týrání. Moderní zoologické zahrady totiž neexistují jen proto, aby ukazovaly exotická zvířata, ale jejich hlavní rolí je tato zvířata odchovávat a pokud to je možné, navracet je zpátky do volné přírody. Díky zoologickým zahradám byla některá zvířata, která kvůli negativnímu vlivu člověka v přírodě již téměř nebo zcela vyhynula, vrácena zpět. Takovým zvířetem je například přímorožec arabský nebo kondor kalifornský, kterého v přírodě zbývalo už jen pár desítek jedinců. U jiných zvířat, jako například levharta mandžuského, je v zoo chováno více jedinců, než kolik jich najdeme v přírodě. Bohužel lovecký tlak a úbytek jejich přirozeného prostředí momentálně nedovoluje jejich vypouštění ze zoo do volné přírody a tak posílení jejich populací. U spousty druhů se tedy čeká, až nastanou v přírodě lepší podmínky a tyto druhy budou moci být díky zoo doslova zachráněny hrobníkovi z lopaty. Dříve jsme si tato zvířata z přírody vzali, teď, když se jejich počet v přírodě zmenšuje, bychom měli být těmi, kteří je tam zase vrátí. Zoo se navíc snaží podporovat ochranu nejen svými chovy, ale také podporou ochranářských aktivit na místech po celém světě, kde je úbytek biodiverzity vlivem člověka největší.
Nepleťme si tedy zoologické zahrady jen s místy pro pobavení a exhibici zvířat. Jsou to ochranářské instituce, které zachraňují zvířata pro naše další generace. Zachraňují druhy, které jsme my lidé dostali našimi aktivitami na pokraj vyhubení, nebo dokonce v přírodě vyhubili. Navíc poznatky získané jejich chovem slouží k lepšímu pochopení života těchto zvířat i ve volné přírodě, a mohou tak být klíčovým faktorem pro jejich ochranu v místech, kde žijí. Moderní zoo jsou vysoce specializovaná chovná zařízení s řadou expertů a složitým managementem chovů tak, aby ve svých zařízeních udržovala zdravá a geneticky hodnotná zvířata, která jsou ambasadory svého druhu. Tito jedinci mohou zachránit svůj druh před úplným zmizením z naší planety.