Kukang Program se již skoro dekádu zabývá ochranou outloňů (nočních poloopic) na ostrově Sumatra v Indonésii. Indonésii tvoří více jak 17 000 ostrovů a každý je svým způsobem specifický. I ochrana přírody se v každém místě Indonésie trochu liší, základem je ale vždy spolupráce s místními obyvateli. Právě na to se Program zaměřuje. Okolí biodiverzitně hodnotných oblastí je skoro vždy obýváno lidmi. Tak tomu je i v případě chráněného ekosystému Leuser na severu Sumatry. Spolupráce s místními je tedy klíčem k efektivní ochraně místních druhů, včetně outloňů. Tým Kukang Programu si zde proto vybudoval „základnu“ a z místních lidí, včetně bývalých pytláků, vytvořil dobře pracující ochranářský tým. Ten je schopný dokonce iniciovat nové ochranářské aktivity. „Nejdříve jsme začali instalovat fotopasti v blízkosti naší partnerské vesnice, abychom zjistili, jaká zvířata sdílejí stejné prostředí s outloni a jak často se tam vyskytují. Po nějaké době jsme ale dostali zprávu, že hlouběji v lese u řeky se nachází místo, kde se sdružuje větší množství zvířat, která se sem přicházejí napít a olizovat přirozeně se zde vyskytující minerály. Instalování fotopastí na tomto místě se tedy jasně nabízelo,“ říká Lucie Čižmářová, vedoucí monitorovacích aktivit Kukang Programu. 

Lucie se tedy s průvodcem a svým týmem čtyř indonéských spolupracovníků vydala na cestu na zmíněnou lokalitu. Podle místního průvodce, který oblast údajně zná, měla cesta tam i zpět trvat dva dny s jedním přenocováním v lese. Místní cesty jsou pro obyčejná auta naprosto nesjízdné a cesta pěšky by trvala příliš dlouho. Proto byl tým dopraven terénním džípem co nejblíže k lesu a pak už musel vyrazit po svých. Jeden člen týmu, koordinátor terénní oblasti Jhon Kartasima Gurusinga, se ale kvůli náhlým bolestem břicha musel již po pár hodinách vrátit na základnu. V cestě tedy pokračovalo pět lidí plně naložených stany, jídlem, fotopastmi a dalším vybavením potřebným k přežití. Cesta ubývala velmi pomalu, a to kvůli velkému množství všudypřítomného ostnatého ratanu. Navíc průvodce po několika hodinách nevypadal už tak přesvědčivě v tom, že ví, kudy vede nejkratší cesta, a nakonec bylo jasné, že tým nemá šanci dojít do cílového místa ještě ten den. Otázkou zůstávalo, jestli vůbec jdou správnou cestou a jestli se do cíle vůbec někdy dostanou, nebo jsou ztraceni v hlubinách lesa bez jakékoliv možnosti spojení se světem. Ani vysoká vzdušná vlhkost a značná únava na náladě nepřidávaly. V tu chvíli byly dvě možnosti – buď to vzdát a vrátit se stejnou cestou zpátky, nebo pokračovat dál s nejasnou představou kdy a jestli vůbec do cíle dorazí. Kukang tým se ale nehodlal tak lehce vzdát a rozhodl se pokračovat. Bylo však už pozdě, a tak bylo nutné najít příhodné místo ke stanování, uvařit si rýži s konzervou a v pochodu pokračovat další den.

Druhý den začal sice zvesela, ale putování se opět změnilo v noční můru, jelikož po prudkém dešti se místní cesty, nebo spíš necesty, změnily v klouzavé bláto. „Člověk si říkal, že pokud by teď upadl a třeba si zlomil nohu nebo by ho nedej bože uštknul jedovatý had, tak jaká je asi šance na záchranu, zvlášť v oblasti, kde je úplně nulový telefonní signál,“ vzpomíná Lucie. Indonéský tým byl sice složený i ze zkušených bývalých pytláků, ale i ti začali propadat panice. Vytrvalost se ale nakonec vyplatila! Ten den tým do cílového místa došel, i když za naprostého fyzického i psychického vyčerpání. Utábořil se na břehu velké řeky a pokračoval s fotopastmi asi tak 1,5 km proti proudu menší říčky k místu, kde se shlukují zvířata. Po cestě tým rozveselila dovádějící skupina gibonů larů (Hylobates lar), na místě fotopastí se také zdržovaly tři samice a jeden samec sambara indočínského (Rusa unicolor equina), kteří u řeky olizovali minerály. V okolí bylo k vidění hodně stop zvěře, dokonce i velkých šelem. „Ten podvečer jsme na různých místech v okolí nainstalovali tři fotopasti, ráno jsme ale pro jistotu šli ještě zkontrolovat nastavení, což bylo štěstí, protože jsme předchozí den byli asi už tak unavení, že většina fotopastí mířila někam do vzduchu,“ popisuje Lucie. Tým samozřejmě čekala ještě cesta zpátky. Díky GPS, kterou Lucie používala na cestě tam, si tým pomohl a některé úseky si značně zkrátil. „Dá se říct, že to byl extrémně důležitý krok, jelikož v zapáchajících věcech a úplně mokrých botách, které vám každým pohybem strhávají kůži z nohou, se to nedalo dlouho vydržet,“ přiznala Lucie.

Velké očekávání ale mělo přijít s kontrolou fotopastí. A to byla další výzva pro celý tým. Na místo byla sice instalována GSM fotopast se SIM kartou, ale kvůli absenci signálu nebyla schopna posílat fotky na email. Bylo tedy nutné se do lesa zase vrátit a fotopasti zkontrolovat ručně. To se Kukang týmu podařilo po dvou měsících. Do čela výpravy byl vybrán nový průvodce, který cestu dobře znal. Týmu se tedy do cíle podařilo dorazit již první den před setměním. Ze tří fotopastí bohužel zůstaly jen dvě, jedna totiž byla i přes zajištění zámkem odcizena, a to i včetně externí baterie zakopané pod zem. „Je pravděpodobné, že fotopast ukradli nějací pytláci, jelikož byla umístěna hluboko v lese, kam běžní lidé nechodí. Nejspíš se báli, že by byli na snímcích prozrazeni. Další dvě fotopasti naštěstí nenašli,“ upřesňuje koordinátor Jhon. Zbylé dvě fotopasti tak tým raději vzal zpátky na základnu. Uvnitř je ale čekalo úžasné překvapení a zadostiučinění za všechny strasti jejich cesty. Kromě skupiny kriticky ohrožených orangutanů sumaterských (Pongo abelii), včetně samice s mládětem, a velké skupiny hulmanů ebenových (Presbytis thomasi) se před fotopastí prošel také velmi vzácný tygr sumaterský (Panthera tigris sumatrae). Na jednom z videí dokonce loví jelena. „Je skvělé vidět tygra na videu, protože tato zvířata jsou kvůli lovu a úbytku jejich prostředí silně ohrožena. Bylo ale trochu děsivé uvědomit si, že kousek od fotopasti jsme stanovali. Je to ale tygří prostředí a ne naše, lidské. Králem džungle je tady tygr, a tak bychom se k němu měli chovat a vážit si ho,“ zamýšlí se Kaban, bývalý lovec, nyní ochránce zvířat a zaměstnanec Kukang Programu.

Tygr sumaterský je nejmenším žijícím poddruhem tygra (Panthera tigris sumatrae). Ve své domovině je kriticky ohrožen, počet jedinců žijících na území Sumatry se odhaduje kolem 400. Na samý pokraj vyhubení tygry přivedlo nejen ničení jejich životního prostředí, ale i intenzivní lov. Tygří kosti i jiné části tygřího těla jsou velice ceněným „lékem“ v tradiční čínské medicíně. Tygr také často zahyne v pastech nastražených na jiná zvířata, především divoká prasata, anebo je cíleně zabíjen jako člověku potenciálně nebezpečné zvíře.